Zaorálek Jan – PASPARTH

Zaorálek Jan – PASPARTH

29.5.1889 Přerov – 21.9.1962 Hulín

 

Jan Zaorálek se narodil v Přerově Marianě a Františkovi Zaorálkovým jako třetí potomek, po Rudolfovi a Štefince. Bohužel to nebyla pro jejich rodinu příznivá doba, protože po neúspěšném pokusu provozování firmy na zemědělské stroje v Prostějově byl původně zámožný rolník z Přestavlk nucen vzít zavděk prací v uhelných skladech. Jenže osud byl k rodině nepříznivý i nadále - když Janovi byly 3 roky, zemřela jeho maminka na otravu a všechny tři děti byly dány do výchovy k příbuzným. Tak se malý Jan dostal do Líšné (obec poblíž Přerova) k otcovu bratranci Metoději Zaorálkovi. Školu vychodil v nedalekých Domaželicích a ve 14 letech se šel učit k pekaři Širokému do Přerova. A právě tam došlo k osudovému setkání mladého Jana s nadšeným amatérským kouzelníkem Karlem Moravcem, tehdejším ředitelem přerovské záložny. Ten si Jana oblíbil a vzal ho k sobě jako fámula (= uměleckého asistenta, pomocníka) a následně spolu odešli do Prahy, kam se Jan i později rád vracel. Mladý Jan tam sbíral zkušenosti a s tím i přátele z „lidí od kumštu“, mezi něž patřil mj. Adam, po osamostatnění jeho první fámulus a také např. i Miloš Havel, strýc Václava Havla (prvního českého prezidenta) a mnozí další. Nějaký krátký čas působil také jako promítač v biografu slavného Dismase Šlambora alias Viktora Ponrepa, známého to propagátora kinematografie v Čechách a též známého kouzelníka. Film a práce kolem něj se Janovi velmi líbily a tak prý nejednou prohlásil: “Kdybych se narodil o 50 let později, určitě bych skončil u filmu.“

Zajímavé je i to, jak Jan Zaorálek přišel ke svému uměleckému jménu - Pasparth. Bylo to právě z doby vystupování s kouzelníkem Moravcem, který mu, a dodnes nikdo neví proč, říkával Paspartku.

V Praze působil do 18 let a pak, po získání licence pro samostatné vystupování, se vydal na svou vlastní kouzelnickou dráhu. Ve Státním okresním archivu Přerov je uloženo několik licencí, jež byly Zaorálkovi uděleny za první republiky, např. 23. ledna 1927 mu Zemská správa politická na Moravě se sídlem v Brně udělila povolení provozovat salonní kouzelnictví s vyloučením produkcí spiritistických, hypnotických, telepatických a magnetických. Licence se vztahovala na celou Moravu kromě Brna a platila do konce roku 1927. Zaorálek musel každý rok podat žádost o obnovení produkční licence, pokud chtěl provádět kouzelnictví.

Jeho první samostatné vystoupení se konalo 1. 11. 1907 v Horní Moštěnici v „Horní hospodě“. Bohužel si vybral špatný termín – Svátek Všech svatých, a tak návštěvnost nebyla povzbuzující. Ale to jej nijak neodradilo a pokračoval v nastoupené životní dráze profesionálního kouzelníka.

Své umělecké činnosti se věnoval i jako voják během 1. světové války, nejprve v rakouském St. Pöltnu a pak v Sarajevu. Ještě za svého vojenského působení se v Praze v roce 1916 poprvé oženil se sl. Zemanovou, se kterou měl dvě děti, které ale velmi brzy zemřely. A záhy, v roce 1919, zemřela i jeho první žena.

Dne 21. července 1921 se oženil podruhé. Bylo to v Kojetíně a za manželku si vzal pověstnou hanáckou krasavici, o deset let mladší Filoménu Večeřovou, s níž měl opět dvě děti – Jana (1921) a Helenu (1930). V Kojetíně také bydleli a to v Tovární ulici (dnes Padlých hrdinů) č. 529. V té době také přibral na svá kouzelnická vystoupení jako asistentku sestru své ženy – Annu Hradilovou, kterou pak od roku 1925 nahradila jeho manželka Filoména, která přijala umělecké jméno Ilona, jakožto zkrácenou formu svého křestního jména, kterou jí začal říkat pan Josef Veřmiřovský, pozdější správce muzea Tatry Kopřivnice.

V roce 1924 si do svého programu, jednak jako atrakci a jednak jako fámula, vzal Jan Zaorálek černocha jménem Koto. V této sestavě účinkovali až do roku 1930, kdy Filoména s Kotoem a dětmi odešla, takže následoval rozvod.

Protože do své kouzelnické produkce Jan potřeboval asistentku, tak si podal do časopisu Hvězda inzerát, že „moravský kouzelník Pasparth hledá společnici pro kumšt“. Tento inzerát oslovil o 20 let mladší Slovenku od Kremnice Marii Révaiovou, která z nedostatku pracovních příležitostí na inzerát odpověděla. Jan ji pozval k sobě do Kojetína a tak se stalo, že od 28. září 1930 začali spolu vystupovat a ještě v témže roce se Jan Zaorálek s Marií i oženil. Také v tomto třetím manželství se narodily dvě děti – Tomáš (1937) a Petr (1942). V rámci kontinuity převzala Marie umělecké jméno Ilona.

Pro dopravu na svá vystoupení používali automobil Tatra 11, zakoupený v roce 1925, a to až do roku 1945. Pasparth také kladl velký důraz na reklamu a vynakládal na ni značné částky. Např. firmě Tuček zaplatil za výrobu plakátů částku 35 000 Kčs. V roce 1930 nechal u firmy Popek vyrobit mechanickou figurínu černocha, která kolemjdoucím rozdávala reklamní lístky. Tato figurína jej přišla na 5 000 korun, jenže fungovala pouhý jeden den. Kolemjdoucí, hlavně děti, ji totiž tak dlouho tahali za ruce, až jí neopravitelně pokazili mechanismus.

Se svým programem projezdili Pasparth s Ilonou celou tehdejší republiku – od Aše až po Zakarpatskou Ukrajinu a zájem o jejich vystoupení byl značný. Jak doslova uvádí Marie - Ilona: „Od roku 1930 do roku 1939 jsme hráli denně mimo období od 15. 5. do 1. 7., kdy bylo mnoho práce na polích a diváků by moc nepřišlo. Jinak jsme hrávali i ve svátky, na Silvestra, 1. ledna. Když nebyl domov, žili jsme na jevišti.“ Jednu sezonu, a to v letech 1931-32 jezdili společně s jiným moravským kouzelníkem – Eduardem Cupákem, známým pod uměleckým jménem Chung-Ju-Lis, který vlastnil na přepravu rekvizit nákladní automobil. Zaorálkovi s ním nejen jezdili, ale měli i společný program. Nicméně jejich spolupráce neměla dlouhého trvání a rozdělily je, jak už to tak bývá, peníze.

V letech 1939 – 1940 si Zaorálkovi nechali postavit na tehdejší dobu reprezentativní vilu v tehdy okrajové části Hulína (dnes ulice Krátká č. 779). Tento dům se vyznačoval i jednou zvláštností. Na jeho průčelí nechal Pasparth umístit plastický nápis – ILONA. V lázeňských městech celkem běžná praxe, ovšem v malém hanáckém městečku to byla věc nanejvýš neobvyklá. V původní podobě s uvedeným nápisem byla vila až do roku 2014.

Pasparth byl v podstatě velmi uzavřený člověk. Spřátelit se s ním, získat jeho důvěru bylo velmi obtížné. Ze svých kouzel nikdy nikomu žádné neprozradil a s amatéry se nikdy nestýkal. Byl velmi štíhlý, na svou výšku 184 cm vážil pouhých 60 kg. Nekouřil a tvrdý alkohol nepil. Jediné, co si dopřál, byla denní dávka 4 piv.

Přestože miloval svoje rekvizity, tak se o ně nikdy nestaral. To byla doména Ilony, od které vyžadoval, aby vše potřebné pro zdárné provedení představení bylo připraveno v pořádku a čistotě, nažehlené šátky apod. Ilona dokonce všechny opravy rekvizit prováděla sama. Proto sebou vozila spoustu nářadí včetně letlampy.

Program začínal Pasparth sám a pracoval tak až do přestávky. Po přestávce mu asistovala Ilona. V průběhu představení si dokonce třikrát převlékal košili.

V období druhé světové války bylo jejich vystupování sporadičtější, protože mnohdy nedostali povolení k vystoupení nebo nesehnali sál. Od května 1942 byli dokonce na jeden a půl rolu nuceni přerušit svá vystoupení úplně, aby se vyhnuli případnému postihu za provokaci, způsobenou Pasparthem na Prvního máje při vystoupení v Olomouci. Pasparth tam nechal zmizet svítící lampu a místo ní vykouzlil československou vlajku. Němečtí důstojníci, sedící v prvních řadách, to vzali jako „kunststück“ (umělecký kousek), ale české obecenstvo ve zbytku sálu vstalo a vzdalo čest československé vlajce. Ilona, když viděla tuto reakci českých diváků v sále, utíkala za jeviště a než Pasparth stačil zatáhnout oponu a než se tajná policie protlačila davem lidí k jevišti, polila vlajku éterem a spálila ji. Na doporučení přátel, aby se Pasparth na čas schoval, raději přerušili úplně svou uměleckou činnost. Tehdy byli rádi, že mají v Hulíně domov a mají se kam uchýlit, když nemohou vystupovat. Po tuto dobu nucené přestávky žili vlastně na dluh – z otevřeného konta na stavbu domu.

Začátkem roku 1944 začali znovu jezdit se svým programem. Veškeré vyřizování povolení k vystoupení, povolení na sál a jednání na úřadech vůbec nechával Pasparth na Iloně. Spoléhal na její půvab, temperament a vyřídilku. Její temperament a odvahu dokumentuje jeden z mnoha zážitků z doby okupace. Když jednou přišla, bylo to v Brně, na úřad žádat povolení, tak v čekárně slyšela, jak žadatelé oslovují úředníka „Herr doktor“. Když však přišla na řadu, oslovila jej: “Pane doktore, přišla jsem…“ Úředník vyskočil a začal křičet: „A kdo si myslíte, že tady bude s Vámi mluvit česky?!“ „No přece Vy, pane doktore, vždyť Vy mluvíte tak krásně česky.“ odpověděla mu s úsměvem. “To se mně líbí, že máte takovou odvahu.“ změnil tón úředník a povolení bez dalších průtahů Iloně vydal.

 Na svou licenci Pasparth vystupoval až do roku 1958, kdy přešel pod Osvětovou besedu v Kroměříži, pod kterou pak vystupoval až do konce kariéry. Ten se prakticky ztotožnil s koncem jeho života. Poslední představení měl Pasparth 14. září 1962 v Rousínově. Po návratu z tohoto představení jej postihl infarkt a byl převezen do kroměřížské nemocnice, kde týden nato zemřel. Tak se uzavřela jeho 55letá kouzelnická kariéra, ve které svým uměním rozdával potěšení svému obecenstvu a v jistém ohledu i sám sobě. Ne každý totiž může říci jako on, že koníček se mu stal povoláním. Hrob Jana Zaorálka – Paspartha a jeho ženy Marie Zaorálkové – Ilony je na hulínském hřbitově v urnovém háji poblíž obřadní síně.

Je jistě na místě uvést, že svou érou kouzelnických vystoupení v Čechách, na Moravě i na Slovensku se Pasparth zapsal nesmazatelným písmem do dějin kouzelnictví v naší zemi. Proto si také Unie Moravských kouzelníků Jana Zaorálka vybrala za svého patrona a byl podle něj pojmenován i soutěžní kouzelnický festival - Pasparthův Memoriál.

A není také bez zajímavosti fakt, že ve vile Ilona dodnes ( t.j. březen 2018) žije Petr Zaorálek – syn z posledního manželství.

Na základě materiálů od paní Lucie Kohoutkové, Mgr. Petra Jiráka a s doplňujícími informacemi pana Petra Zaorálka, Josefa Poncze zpracoval v březnu 2018 Ing. Ivo Káňa.

 

 


Webovky.knihovna.cz Web vznikl za podpory projektu Webovky.knihovna.cz